Tanec s čísly


Jak lyžařská střediska lžou a proč postižení připlácejí za opravu aut

Ať se prezidentem stane příští týden kdokoli, hodnota firem blízkých jeho spolupracovníkům naroste okamžitě asi o dvě procenta. V následujících letech se jim pak ještě znatelně navýší obrat a ulehčí přístup k úvěrům. Tak to alespoň prokazatelně chodívá ve Spojených státech – víme díky forenzní ekonomii. Té pozoruhodné vědecké disciplíně, která krom jiného zkoumá výnosnost politických konexí a snaží se odkrývat chování, jež se jeho protagonisté snaží před veřejností ze všech sil utajit.

Byť často nabízí velmi pestré výsledky, musí se forenzní ekonom smířit s nálepkou ponurého badatele. Zpravidla totiž předpokládá u jedinců a firem jen nejnižší, sobecké motivy a na exaktních datech testuje, zda využívají své moci, aby dosáhli výhody na úkor druhých.

Drží-li například v ruce noviny, predikuje, že jejich vlastníci jsou motivováni příjmem z reklamy a budou nadbíhat velkým inzerentům. Hvězda oboru Eric Zitzewitz spolu s Jonathanem Reuterem tuto predikci ověřili na pěti největších amerických časopisech zabývajících se osobními financemi. Zjistili, že ty penzijní, investiční a podílové fondy, které jsou jejich inzerenty, skutečně získávají nadproporcionálně lepší hodnocení svých produktů, byť jejich výkonnost lepší není. Nicméně i novinářská etika a dlouhodobá vize vítězí – The New York Times či The Wall Street Journal podobný efekt nevykazovaly.

Padej, snížku, padej

Zitzewitz mimochodem věhlas získal v na první pohled neekonomické sféře – dokázal, že rozhodčí v krasobruslení či ve skocích na lyžích podvádějí a nadržují svým krajanům. Třeba v olympijském krasobruslení jim zajistí průměrně o 0,7 stupně lepší pozici. Patriotistické upřednostňování se samozřejmě dalo vysvětlit i upřímnou preferencí národního stylu sudími, aniž by nutně muselo jít o vědomý podvod.
Zitzewitz ovšem prokázal, že sudí preferují i národní styly těch cizích krasobruslařů, jejichž krajan s nimi zrovna sedí v panelu. Ten pak recipročně zlepšuje známku jejich sportovci. Nemá-li však totožná země zrovna v panelu sudích zastoupení, k nadržování nedochází.
Analýza dat ukázala, že existují i koalice zemí, v nichž je vzájemné stranění nejsilnější, jde o časté spřahávání Ruska, Ukrajiny, Francie a Polska.

Ve skocích na lyžích podvody a stranění až takových rozměrů nenabývají. Nejspíš i proto, že sudí jsou určováni centrální mezinárodní organizací – nikoliv národními asociacemi jako v krasobruslení –, takže odhalíli se u nich favorizování, svoji pozici neobhájí. V krasobruslení je tomu naopak.
U zimních sportů ještě zůstaňme, protentokráte u zájmů prostého lyžaře. Chce-li jezdit na novém přírodním sněhu, je odkázán zejména na sněhové zpravodajství produkované lyžařskými středisky. Jejich motivace ke klamavé reklamě je tak daná. Leč lhát o velikosti nadílky není udržitelná strategie, jelikož zákazníci by manipulaci rychle odhalili. Ne však tehdy, dělá-li se umně. Zitzewitz s kolegou Jonathanem Zinmanem s využitím oficiálních i středisky reportovaných údajů zjistili, že lyžařská centra nadhodnocují nový sníh jen ve dnech, kdy jsou očekáváni nepravidelní zákazníci, tedy před svátkem a zvláště o víkendech.

Střediska v průměru ohlašovala o 23 % více nového sněhu o sobotních a nedělních ránech, ač pravděpodobnost srážek je pro všechny dny zhruba stejná a poměrně nízká. V pracovních dnech, kdy jsou na svazích pravidelní či dovolenkoví lyžaři, kteří by údaje o sněhu mohli jednoduše a soustavně konfrontovat, informace sedí. Existuje sice i kritika výzkumu založená na tom, že o víkendu skutečně může někde napadnout více sněhu. Podezření souvisí s týdenními cykly dopravy a průmyslové výroby. V pátek bývá v ovzduší nahromaděno nejvíce zplodin, které ulehčí kondenzaci páry v atmosféře, což ve dnech poté způsobí více srážek. Ač je to přitažlivá hypotéza, klimatická data ji však moc nepotvrzují. A je tu navíc ještě jedno zjištění: nejvíce přeháněla střediska, která negarantují vrácení peněz při špatných podmínkách, a střediska zahrnující sjezdovky pro velmi zkušené lyžaře. Ti nejvíce oceňují nový přírodní sníh, takže motivace lhát jim je nejvyšší a jejich návštěvy konkrétních hor jsou nepravidelné, takže nemohou přehánění soustavně odhalovat. Dnes jsou údaje o novém sněhu ovšem stále pravdivější. Zvrat nezpůsobilo náhlé umravnění lyžařských středisek, ale rozšíření chytrých telefonů. Největší americký server o lyžování totiž vyvinul aplikaci, která lyžařům a běžkařům umožňuje publikovat údaje o stavu a kvalitě sněhu v jednotlivých lokacích, a zprůměrované údaje komukoliv volně nabízí k nahlédnutí. Platí tak, že čím hustší pokrytí mobilním signálem středisko má, tím kvalitnější informace o sněhu poskytuje (respektive je nuceno poskytovat). Jak je zkrátka ve výzkumech forenzní ekonomie obvyklé, odírání spotřebitelů nezastaví apely na morálku, ale transparence a lepší informovanost. Ilustrativním je chicagský experiment v autoservisech.

Oškubejte vozíčkáře

Američtí ekonomové Uri Gneezy, John List a Michael Price sledovali, jaké odhady cen oprav získají od servisů lidé na vozíčku, když budou hlásit na svém vozidle závadu, která nijak nesouvisí se speciální úpravou jejich auta. Ve Spojených státech je praxí, že mechanik auto obhlédne, stanoví potřebný materiál, odhadne počet hodin práce a nabídne garantovanou cenu. Tu zákazník akceptuje, či se vydá hledat jiný podnik.

V Chicagu se testovalo, zda pracovníci autoservisů jsou altruisty a postiženým, kteří za svůj stav spíše nemohou, dají samaritánskou slevu, nebo naopak využijí jejich nevýhody. Postižení musí vynaložit mnohem více úsilí a času, aby se k přepážce autoservisu dostali, a protože je pro ně nákladnější objíždět více opraváren, dá se očekávat, že budou mít méně informací o cenách a budou motivováni kývnout i na vyšší odhad.

Pro získání cen u běžných zákazníků ekonomové najali zdravé figuranty, kteří zajeli do stejných opraváren s podobnými auty a podobnými závadami. Po porovnání s nabídkami handicapovaným vyšlo najevo, že ti platí za prakticky stejnou opravu v průměru o třetinu více. Na experimentu je nejinspirativnější způsob, jak snadno bylo možné vyšší ceny pro postižené vymýtit. Když se uskutečnilo další kolo pokusů, při nichž zdraví i handicapovaní během příjezdu do autoservisů jakoby mimochodem oznámili, že již několik nabídek za opravu mají, ceny byly pro všechny stejné.
V tuzemských podmínkách uskutečnil podobný diskriminační experiment student VŠE Tomáš Marek, tentokráte na trhu práce. Vytvořil řadu dvojic fiktivních životopisů, které byly identické, vyjma jména osoby v záhlaví. Vyučený kuchařčíšník se základy němčiny, řidičským průkazem a letitou praxí se hlásil na nabídky práce v pohostinství, někdy však jako Demeter Lakatoš a jindy coby Jiří Dvořák. Míra diskriminace dosáhla 77 %, Lakatošovi nepřicházely odpovědi vůbec či mu bylo oznámeno, že místo je obsazeno, zatímco Dvořák dostával pozvánky na interview.

Mít totožné vzdělání, praktické zkušenosti a schopnosti jako Čech nepomůže Romovi k získání práce. Potenciálními zaměstnavateli je i schopný člověk posuzován jako příslušník skupiny, která je jiná, horší. Předsudky převáží a práci nedostane. Statistická diskriminace – lidé posuzují jednotlivost dle obvyklých charakteristik skupiny, k níž náleží – má navíc sebenaplňující se moc. Rom, věda, že i když bude vzdělaný či mít pracovní zkušenosti, dobrou práci nezíská, rezignuje na osobní růst svůj i svých dětí, čímž zapadnou do očekávaného bezperspektivního průměru skupiny. (Ve skutečnosti však diskriminace nejspíše nebude natolik silná, jelikož užitá romská jména byla velmi distinktní, což mohlo zaměstnavatelům signalizovat, že jde o extrémní případy.) Ve Francii se podařilo podobným způsobem prokázat, že finanční sektor razantně diskriminuje mladé bezdětné ženy. Není to neočekávatelné – nesou nejvyšší riziko odchodu z firmy kvůli těhotenství, a kolektivní smlouvy jim navíc zajišťují dodatečnou mateřskou dovolenou ve výši plného platu po dobu 45 dnů. Firmy proto raději najímají mladé muže. Jakmile je však žena starší, pravděpodobnost, že získá práci, se opět srovnává s jejími mužskými protějšky. Bezdětné starší ženy mají dokonce při přijímání do zaměstnání větší šance než srovnatelní muži.

Finančnictví je pro forenzní ekonomii vůbec ideální místo k odhalování skrývaného chování. Sektor disponuje obrovským množstvím dostupných datamotivace pro nelegální či neetické činy jsou v něm gargantuovské. Alexander Ljungqvist, Christopher Malloy a Felicia Marstonová odhalili, že i zpravodajský obr Thomson Financial ve svých statistikách nejspíše podváděl. Jeho databáze I/B/E/S obsahuje investiční ratingy akcií desetitisíců firem, ale i historii doporučení finančních analytiků ohledně vývoje jejich cen, doporučení, zda konkrétní akcie koupit, držet, či prodat. Tyto unikátní a dlouhodobé záznamy jsou široce využívány pro odhady budoucího vývoje akciového trhu, jsou dle nich hodnoceni (a odměňováni) finanční analytici a jejich investiční společnosti.

Jistým problémem je, že analytici a jejich zaměstnavatelé patří mezi zákazníky I/B/E/S, ale jsou pro něj i zdroji dat. Když se po prasknutí technologické bubliny na akciovém trhu a po propadu cen ukázalo, že doporučení analytiků byla neadekvátně optimistická či vyloženě scestná, a rozběhlo se vyšetřování regulátora, vyvstal pro Thomson Financial převeliký konflikt zájmů: má historická data o nepovedených predikcích ponechat, či je u vybraných zákazníků upravit, aby nevypadali natolik nekompetentně? Ljungqvistův tým ukázal, že v závislosti na době, kdy prostý zákazník data mezi lety 2000 a 2007 viděl, mohl až ve 22%případů nalézt jiné údaje (kupříkladu z 332 145 záznamů udělaných v roce 2003 se jich o rok později 57 770 lišilo). Nekonzistentní data mohla být jistě důsledkem prosté chyby, softwarového selhání. Chybovost však nabývala zvláštní podoby – lišily se údaje povětšinou od největších investičních firem, smazány byly předpovědi, které doporučovaly nakupovat nebo vybočovaly z konsenzu ostatních analytiků. Naopak dodána byla doporučení o prodeji a predikce analytiků, kteří na svých postech zůstali, byly anonymizovány. (Pro zajímavost: firma Lehman Brothers, jejíž krach v roce 2008 odstartoval dosud trvající krizi, byla mezi prvními z těch, kdo si na Thomson Financial vynutili, aby její data nebyla dále zveřejňována.)

Skalpel, prosím

Forenzní ekonomie se již zabývá skoro vším. Počínaje porody (v oblastech, kde se rodí méně dětí, rostl počet císařských řezů – ty jsou totiž dražší, takže i při klesající poptávce po svých službách si porodníci udržovali stejný příjem) přes výběr daní (v Chile berní úředníci posílají náhodně vybraným firmám varování, že je v následujícím roce navštíví, firmy pak pochopitelně začaly odvádět větší daně) až po odhalování nezměrné šíře podvodného obchodování na akciových trzích.

I když se to od ekonomie obvykle nečeká, její forenzní výzkumy vedou nezřídka k rozmachu spravedlivějšího chování a spolu s tím samozřejmě i ke zlepšení podmínek pro běžné občany.



Zdroj: Lidové noviny
Datum: 19.01.2013
Str.: 27
Ročník: 25
Číslo: 16
Rubrika: Orientace/Esej