Boj o zelenou mysl člověka


Příběh globálního oteplování: Jak se lidé rozhodují o hrozbách, které si nedokážou představit

Společenský vědec má jednu výhodu: nemusí vždy znát tolik reálných faktů. Při výzkumu se někdy může omezit na informace o tom, co si o faktech myslí - případně jak se s ohledem na ně chovají - zkoumaní lidé. A bez nadsázky řečeno, o globálních klimatických procesech občané nevědí nic.
Ohledně globálního oteplování lidé zůstávají "racionálně nevědomí", jelikož náklady na pochopení tématu mnohonásobně převyšují možný zisk. Takže pro potřeby tohoto textu klidně ignorujme skutečnou podstatu klimatických změn a podívejme se, s jakými psychologickými mechanismy se v souvislosti s nimi střetáváme.

Lidé většinou chytře kloužou po povrchu problémů, protože není v jejich moci ani je poznat, ani je řešit. Jde-li však o podobné celosvětové politické téma, nastávají potíže. Občané a jejich zvolení zástupci se v takovém případě chtějí podílet na nějakém řešení. Američtí politologové Patrick J. Egan a Megan Mullinová však letos ukázali, že přesvědčení prostých voličů o tom, zda existují spolehlivé důkazy o globálním oteplení, závisí zejména na místním počasí. Jsou-li teploty momentálně nadprůměrné, přičítají to celosvětovému oteplování, a je-li naopak chladněji, globální změnu klimatu považují za nepravděpodobnou.

Vzhledem k tomu, že se letošní světový summit OSN o boji proti globální změně klimatu uskuteční v Kodani v prosinci, by tedy environmentalisté měli doufat v mírnou zimu.

Neviditelná černá ruka klimatu

Toto "uvažování dle zkušenosti" je univerzálně rozšířené: výrazná většina občanů při přemýšlení o rizicích určitého jevu nevyhledává objektivní statistiky, ale čerpá z vlastních zážitků a paměti.

To platí, ať uvažujeme o pravděpodobnosti ztráty pracovního místa, o možnosti přepadení, anebo o úmrtí v důsledku kouření. Věc posuzujeme hlavně podle toho, co nám k věci řekl propuštěný známý, co jsme slyšeli v televizních zprávách o loupežích, nebo podle toho, kolik známe lidí, kteří onemocněli rakovinou. Některé zážitky či zprávy přitom vyvolávají větší emoce než jiné a dokážou významně posunout naše subjektivní hodnocení. Například ten, koho už jednou přepadli, bude i v nejbezpečnějším městě vidět v každém osamělém chodci potenciálního lupiče, a nejen náhodného kolemjdoucího.
Globální změna klimatu nepřináší hrozby, jaké si lze představit či prožít. Neštěstí, která způsobí, budou lokální: záplavy, sucha a ničivější bouřky. Také výhody globálního oteplení budou nutně považovány za zlepšení lokální. Globální oteplování lze totiž identifikovat pouze rozsáhlou statistickou analýzou, a proto nemůže vyvolat emoce. Většina lidí, která přemýšlí na základě zkušeností, nebude s to zvážit skutečný rozsah a rizika jevu, jelikož nebude schopna si je představit jako určitý obraz.

Elke Weberová, profesorka Columbijské univerzity, ve vědeckém časopise Seed prohlásila: "Přijmeme-li jako fakt, že globální oteplení patrně neznepokojuje lidi dostatečně, pak by zřejmým doporučením mělo být - vyděsme je více." Propagandisticky znějící rada má naznačit, že nesporná fakta by měla být občanům předkládána srozumitelnější a lépe představitelnou formou. Hrozba, že stoupnou hladiny oceánů, ovlivní Čecha, který to má k nejbližšímu moři tři sta kilometrů, asi stejně jako přesvědčí úbytek sněhu v Alpách Australana: tedy nijak. Strategie - řekněme "efektivnějšího" - marketingu globálního oteplení má však zjevné etické, jakož i praktické limity: vůči každé déletrvající hrozbě člověk postupně otupí. Avšak spolu s další silnou psychologickou zákonitostí by mohla způsobit i závažné škody.

Omezená schopnost děsit se

Roku 1991 profesoři na Duke University Patricia Linville a Gregory Fischer publikovali studii, v níž se zabývali otázkou, do jaké míry dokáže lidská psychika zpracovávat různé emočně náročné události.

Zjistili, že lidem je vlastní jen omezený rozsah uvědomělého vnímání negativních jevů. Řečeno jednodušeji: v každý daný čas se dokážeme obávat jen omezeného počtu hrozeb. Jakmile se jedno konkrétní riziko stane naléhavější, ostatní nebezpečí ztratí na emoční významnosti. Příklad známý z každodenní zkušenosti: spěcháte kvůli riziku pozdního příchodu, ale zapomenete na nebezpečí silniční dopravy. Obvyklý způsob vzniku dopravní nehody.

I jeden z následných "klimaticko-psychologických" experimentů v Argentině prokázal, že jsou-li zemědělci indoktrinováni nebezpečím klimatických změn, přestanou se tolik obávat rizik tamní politické situace (jejíž stav se však nikterak nezměnil a má na jejich život pohříchu větší vliv).
Omezenou schopnost děsit se lze často sledovat u akademiků či expertů zveličujících možné důsledky negativ, jimiž se zabývá právě jejich obor. Podobně jako lékaři vidí ve spoluobčanech zejména pacienty a ekonomové kdejakou vládní akci vnímají jako zhoubu, klimatologové či environmentalisté považují klimatické změny za předzvěst katastrofy. Obor, který si média v danou chvíli oblíbí, má větší příležitost šířit své obavy, což se odrazí ve skladbě rizik pociťovaných veřejností.

Jakkoli může jít o kriticky závažné nebezpečí, pocítí ho zejména budoucí generace. V úzkém slova smyslu na globální oteplení zatím nikdo nezemřel, zatímco ve světě umírá 1,5 milionu dětí ročně jen kvůli pití závadné vody, tedy každých 20 vteřin jedno. A tento stav by bylo možné napravit za zlomek nákladů, jež jsou dnes plánovány na řešení hrozby globálního oteplování. Doporučení, z nichž OSN vychází, hovoří o 95 až 130 miliardách eur ročně, jež by měly vlády vydat na řešení problémů spjatých s globální změnou klimatu.
Bude-li nebezpečí přeceňováno, nezvratně u veřejnosti vyvolá pokles zájmu, ochoty i schopnosti financovat jiné, mnohem akutnější problémy lidstva.

Bludy racionality

Kromě toho, že lidé uvažují jen o konkrétních problémech daného času a místa a nezvažují univerzální důsledky, existují i další rozhodovací a poznávací klamy. Názorně je ukazuje rozsáhlá studie Americké psychologické asociace, vedená profesorkou Janetou Swimovou.
Lidé obecně podceňují budoucí náklady a přeceňují okamžité výhody: tedy odkládají nepříjemná rozhodnutí do budoucna. Vyhledávají informace, které podporují jejich stávající přesvědčení, a rychle sklouzávají do skupinového myšlení. A nechávají se ovlivnit nepodstatnými aspekty situace. Kupříkladu při koupi letenky bylo 65 % konzervativních spotřebitelů ochotno zaplatit "uhlíkovou kompenzaci". Byl-li však tentýž poplatek pojmenován jako "uhlíková daň", akceptovalo ji jen 27 % z nich.

Dalším zdrojem klamu je naše selektivní paměť: ti, kdo věří v globální oteplení, si pamatují spíše dny s návaly horka, naproti tomu občané, kteří ve změnu klimatu nevěří, si vybavují počasí více či méně stálé. A konečně lidé obvykle straní statu quo: "Proč měnit něco, co nyní funguje?"
Identifikace i řešení celospolečenských problémů nelze brát stejně jako atletiku, při které každý dokáže určit vítěze. Bohužel ochránci životního prostředí i zaměstnanci státních úřadů se někdy chovají iracionálně - jako každý, kdo jedná v proměnlivém a komplexním světě. Úplné či globální důsledky environmentálních opatření jsou proto někdy právě opačné než kýžené cíle - přestože na první pohled mohou být přijatá opatření velmi úspěšná. Mysli globálně, jednej lokálně?

Ilustrativním a poměrně neznámým příkladem lokálně prospěšného a globálně nebezpečného jednání je regulace výstavby v Kalifornii v USA.
V posledních desetiletích byl nátlak ochranářských sdružení enormní a dosáhl mnoha viditelných a oslavovaných úspěchů. V Kalifornii je nyní v platnosti obšírná regulace bytové výstavby, existují rozsáhlé "zelené" zóny a jinak chráněná území s přirozeně bující flórou i faunou. A přestože je hustota osídlení relativně nízká a zájem o bydlení v Kalifornii obrovský (jak dokládají i trvale vysoké ceny), populace nyní zůstává stabilní. Zatímco dříve se díky přistěhovalcům během dvaceti let téměř zdvojnásobila, dnes se přírůstek obyvatel shoduje s celonárodním průměrem. Rozlehlá území zůstávají neobydlená a volná příroda vzkvétá.

Jde však skutečně o změnu k lepšímu? Pokud byla deklarovaným cílem ekologů safe planet (bezpečná planeta), pak nikoliv. Lokální regulace výstavby totiž nezastavila stavební práce ve zbytku Spojených států. Nesměl-li investor stavět požadovanou budovu v Kalifornii, postavil ji jinde.
Tak se dostáváme ke skutečnému dopadu regulace na "globální" kvalitu přírody. Kalifornie je známa svým mírným celoročním klimatem, v zimě není nezbytné topit a v létě se využívá méně energie na klimatizaci než v ostatních jižních státech. V nedávné studii ekonomové Matthew Kahn z Kalifornské univerzity a Edward Glaeser z Harvardu přepočetli veškerou energii, kterou obyvatelé spotřebují, na emise uhlíku. Zjistili, že nově postavený dům v San Francisku v Kalifornii vyprodukuje díky příznivému počasí téměř o polovinu méně znečištění než srovnatelná budova kupříkladu v Houstonu v Texasu. Řečeno jinak: aby obyvatelé průměrného domu v Houstonu dosáhli uvnitř stejných podmínek, jaké jsou v Kalifornii přirozené, vypustí každým rokem do vzduchu o 13 tun uhlíku více.

Kalifornská města tedy vyhrávají ocenění za "nejzelenější" města a nesmějí se dále rozrůstat. Největší rozvoj pak paradoxně zažívají města ležící v extrémnějším klimatu, a tedy s nejvyšší spotřebou energií. Důsledkem "úspěšné" lokální ochrany prostředí je větší znečištění planety. Mimochodem, častým argumentem proti výstavbě obydlí v Kalifornii je i panující nedostatek vody. Ten však způsobila státní dotační politika, která zdejším zemědělcům historicky garantuje práva na nákup vody za zlomek nákladů. Farmy proto stojí i v pouštích, vodné ve městech je však pětkrát až dvacetkrát vyšší.

Spolupráce v kritické chvíli

"Máte devadesátiprocentní jistotu, že se klima změní natolik, až způsobí fatální škody. V průběhu deseti let je nezbytné postupně vydat nemalé finanční prostředky na environmentální projekty, které této hrozbě zabrání. Výdaje na ně jsou však natolik vysoké, že všichni budou nuceni postupně přispívat určitou částí svých příjmů na řešení krize. Nenashromáždí-li se dostatečný finanční fond na uskutečnění daných projektů, dojde s danou pravděpodobností ke katastrofě." Před tento úkol bylo postaveno několik skupin hráčů ekonomické experimentální hry, kterou s kolegy uspořádal Manfred Milinski na několika německých univerzitách. Hráči sice nehráli o skutečnou záchranu klimatu, obdrželi však do hry skutečné peníze a podle dosaženého výsledku jim byla vyplacena odměna. Byli tak motivováni chovat se dle nejlepších zájmů svých i své skupiny.

Podařilo se jim planetu zachránit? Polovina skupin do fondu nashromáždila nutné finance, takže hráči klima stabilizovali a vrátili se domů s odměnou. Zbývající hráči odešli s prázdnou. V jejich skupinách převládli lakomí "černí pasažéři", kteří nebyli ochotni přispívat do společného fondu - a zbylí spoluhráči jejich podíl dorovnat nestačili. Ironií osudu všechny neúspěšné skupiny nashromáždily zdroje těsně pod limitem nutným k záchraně.
Experimentální hry nelze přeceňovat - nemají dostatečnou hloubku, chybí jim kontext i reálná motivace. Jejich výsledky však umožňují nahlédnout do jinak nesmírně komplikovaných sociálněekonomických vztahů. Experiment ukazuje, že při jasně artikulovaném nebezpečí i přehledném způsobu řešení je většina lidí ochotna a schopna vyvinout úsilí, aby hrozbě zabránili. Kvůli sabotáži jednotlivců se však záchrana povést nemusí. Nejzajímavější část výzkumu však teprve následovala. Profesor Milinski scénář upravil na pouhé desetiprocentní riziko klimatické katastrofy. Za této konstelace dostatečný fond pochopitelně nenashromáždila žádná ze skupin. Avšak i při takto nízkém riziku nepříznivé události se našlo dostatek hráčů, kteří přispívali do společného fondu poměrně vysokými částkami. Aby se vyvarovali i málo pravděpodobné hrozbě, mnoho svých peněžních zdrojů jednoduše vyplýtvali.



Zdroj:     Lidové noviny
Datum:     12.09.2009
Str.:     24
Ročník:     22
Číslo:     214
Rubrika:     Orientace - esej